Jméno:
Heslo:
Hodnocení: 3.00 / 10 (1 hlas)
Autor: Bert Šváb
Vloženo: 03. 03.2011
Otevřeno: 5664x
  Printer Friendly Page
Tisknout

Stáhnout

Hodnotit

Komentovat
 
Biologie
Houby
  • Mykologie, tvorba stélky a pletiv, rozmnožování, výtrusy, výskyt, význam, dělení
  • hlenky, chytridiomycety, oomycety, houby pravé, zygomycety, lišejníky 

Mykologie:

Věda zabývající se studiem hub (z řec. mýkés -houba)
Nejstarší doklady o houbách pocházejí z prvohor, jsou nejspíš ještě starší. Houby představují početnou skupinu, přes 100 tis. druhů. Houby jsou vývojově velmi rozmanitou skupinou nižších eukaryotních organismů. Mají některé znaky rostlin – schopnost syntézy vitamínů, nebo nepohyblivost – a také znaky živočichů – např.: přítomnost chitinu a glykogenu – zásobní látky - a heterotrofní způsob výživy. Houby nevytvářejí celulózu, neobsahují chlorofyl a mají buněčnou stěnu.


Tvorba stélky + pletiv:

Houby jsou jednobuněčné (kvasinky) i mnohobuněčné organismy. Jejich velikost se různí, různé je i vytváření houbové stélky. Základním stavebním prvkem jsou hyfy, které se rozvětvují a tvoří bílé až nažloutlé podhoubí – mycelium. Vývojově nižší houby mají hyfy nepřehrádkované, vyšší mají přehrádky, které rozdělují houbové vlákno na jedno, či více jaderné buňky. V přehrádkách je otvor, který zajišťuje spojení mezi sousedními buňkami. Vlákna mycelia se mohou seskupovat a vytvářet pletiva např.:
Plektenchym – pletivo, kdy se vlákna k sobě pouze přikládají.
Pseudoparenchym – vyvinutější pletivo.
Plodnice - vyrůstá u vyšších hub za příznivých podmínek.


Rozmnožování, výtrusy:
Rozmnožování se dělí na pohlavní a nepohlavní. Nejrozšířenější je však nepohlavní rozmnožování, které probíhá pomocí několika typů výtrusů.
Zoospory – vývojově nejpůvodnější pohyblivé výtrusy s bičíky
Sporangiospory – nepohyblivé výtrusy vznikající ve sporangiích
Konidie se odškrcují z konců specializovaných hyf – charakteristické pro penicilin.
Bazidiospory – vznikají na stopečkovitých útvarech – stopkovýtrusé – 4 výtrusy
Ascospory – vznikají ve vřeccích – vřeckovýtrusé – 8 výtrusů


Výskyt:
Houby jsou rozšířeny na nejrůznějších stanovištích po celé Zemi. Nejvíce hub obsahuje půda a rostlinný odpad. Houby nejvíce rostou na místech s vyšší půdní vlhkostí, některé se však přizpůsobily životu na suchých, teplých místech.


Význam:
Velký význam pro rozklad organických látek (saprofyti) a přínos pro rostliny – mykorhiza, či lichenismus – soužití hub a lišejníků. Dále se využívají jako potrava člověka. Velký význam pro výrobu antibiotik, enzymů, vitamínů, alkaloidů, protirakovinných látek apod. rovněž využití v biologickém boji proti hmyzím škůdcům př.: mšice.
Negativní význam hub spočívá v tom, že jsou původci mnoha chorob kulturních rostlin, zvířat i člověka, jsou to tedy patogenní organismy. Zcela negativní dopad na zdraní člověka má také značná jedovatost některých druhů, v případě jejich požití. Důležitá je také tzv. sekundární toxicita hub v důsledku přítomnosti těžkých kovů v plodnicích. Houby také způsobují hospodářské škody, protože některé saprofytické druhy znehodnocují zemědělské produkty, dřevo, textilie apod., napadají stavby.


Dělení: Hlenky, Chytridiomycety, Oomycety, houby pravé


HLENKY
Jednoduché heterotrofní organismy, které se vyvinuly zřejmě ze starobylých bičíkovců – mají tedy bičíky. Jejich tělo je jednobuněčné – myxaméba, nebo myxomonáda . Tvoří plazmodium – slizovitou, mnohojadernou plazmatickou hmotu, která se zvolna pohybuje. Plazmodium obvykle nápadně zbarveno nejčastěji žlutě, oranžově, červeně, či fialově. Vyskytuje se vlhkých tmavých místech – v lesích na pařezech, opadance atd.. Hlenky jsou převážně saprofyty.

Rozmnožování – pohlavní - zralé výtrusy vyklíčí v pohyblivé myxomonády se dvěma nestejně dlouhými bičíky, nebo v myxaméby – bez bičíků – tyto mají funkce gamet. Po dvou splývají v zygoty – nastává plazmogamie a karyogamie. Postupně se vytvoří mnohojaderné diploidní plazmodium. Z toho vyrůstají
plodničky, kde probíhá redukční dělení – meióza – vzniknou opět dvě buňky – výtrusy s jednou chromozomovou sadou a celulózní buněčnou stěnou – z těchto opět vznikají myxomonády bez buněčné stěny.
Zástupci

Vlčí mléko – roste na trouchnivějících pařezech, či ležících kmenech. Tvoří nápadné kulovité, zpočátku růžové, v době zralosti až hnědé plodničky.

- Nádorovka kapustová - patří mezi parazity, způsobuje vznik na kořenech rostlin z čeledi brukvovitých.


CHYTRIDIOMYCETY
Buněčná stěna je z chitinu nebo glukanu. Charakteristické jsou jednobičíkaté zoospory - nepohlavní rozmnožování. Stélka je jednobuněčná, nebo tvořena trubicovitým nepřehrádkovaným podhoubím. Jsou to saprofyté, či parazité rostlin. Také přenašeči nežádoucích virů.
Zástupci

- Olpidium brassicae – způsobuje padání klíčních rostlin čeledi brukvovitých. Napadá kořeny a místo kde začíná nadzemní část rostliny. (postřik fungicidy)

- Rakovinovec bramborový – na povrchu hlíz vznikají nápadné nádory, napadá i stonky listy a květy.


OOMYCETY
Žijí ve vodě i na zemi. Jsou to paraziti i saprofyti, také původci chorob kulturních rostlin. Mají celulózní buněčnou stěnu, silně vyvinuté podhoubí, které je větvené, nepřehrádkované a mnohojaderné. Zoospory mají dva nestejně dlouhé bičíky
Zástupci

- plíseň bramborová – Phytophthora infestans – postihuje brambory a rajčata (lilkovité) jejich nať a listy. Plody opadají, na hlízách skvrny. Brambory mumifikují – „suchá hniloba“, společně s bakteriemi tzv. mokrá hniloba. Houba často přezimuje myceliem na povrchu hlíz. Ochrana pěstění pouze šlechtěných, odolných odrůd.

- Vřetenatka révová – projevuje se žlutými skvrnami na listech a bělavými povlaky na rubu listů. Napadá i květy a plody vinné révy, které hnědnou scvrkávají se a často nedozrálé opadávají. Ochrana postřiky.


HOUBY PRAVÉ
Fylogeneticky nejvyspělejší, mnohobuněčné, vzácně jednobuněčné houby s nepohyblivými výtrusy. Mycelium přehrádkované, velmi dodře přizpůsobené životu na souši. Buněčná stěna obsahuje chitin – živočišný původ.


Zygomycety:
Houby spájivé – dobře vyvinuté, bohatě větvené, nepřehrádkované mycelium, z nějž vyrůstá plodnice. Většina saprofyti, některé druhy paraziti př.: hmyzu
Rozmnožování – pohlavní = zygogamie – z výtrusů vyrůstají mnohojaderná vlákna a na nich jsou výběžky, které se přibližují až splynou a vznikne zygospora 2n (diploidní). Dojde k redukčnímu dělení meióze R! - 1n a vyrůstá plodnička = nosič výtrusů. Dále vznikají nová jádra – výtrusy + a - ze kterých opět vyrůstají houbová vlákna.
Rozmnožování – nepohlavní – pomocí sporangiospor
Zástupci

Kropidlovec černavý – Rhizopus nigricans – nejběžnější zástupce vytváří husté až 2 cm vysoké, šedé povlaky na potravinách.

- Plíseň hlavičková – mucor mucedo – vyskytuje se na potravinách či koňském trusu, vytváří hlavičky. Hmyzomorka muší, housenková… saprofyti, paraziti – ničí hmyz.


Vřeckovýtrusé – ascomycetes:
zástupci 120 – paličkovice nachová – životní cyklus
Druhově nejpočetnější, makroskopické i mikroskopické, s výjimkou kvasinek mnohobuněčné.
Dobře vyvinuté přehrádkované mycelium má zachovaný jednoduchý centrální otvor umožňující přechod jader a cytoplazmy.
Rozmnožování – pohlavní - tvoří vřecko – ascus – dutý útvar obsahující 8 výtrusů, otevírající se pomocí víčka nebo štěrbiny. U vývojově starších forem jsou vřecka jednotlivě na konci hyf. U dokonalejších typů jsou vřecka uspořádána ve výtrusorodou vrstvu na povrchu ev. uvnitř plodnic.
Rozmnožování – nepohlavní – velmi častý způsob, u některých vůbec nebyl zjištěn pohlavní způsob. Probíhá pomocí konidií.
Rozmnož nepohlavní – pučení – u kvasinek, vznikají geneticky identičtí jedinci.
Zástupci

– kvasinky – většinou saprofyti, žijící uvnitř, nebo vně různých druhů živočichů a rostlin. Hospodářsky významné kvasinka pivní, kvasinka vinná – využití pivovarnictví, vinařství, vitamíny skupiny B – využití ve farmacii. Rod Candida – způsobuje tzv. kandidózu – pohlavní onemocnění.

- Rod penicilium – štětičkovec – výroba antibiotik (Alexandr Fleming). Rod kropidlák- některé druhy ve farmacii a potravinářství. Jiné druhy tvoří nebezpečné jedy – mykotoxiny – ohrožující zdraví člověka. Smrž a lanýž makroskopické plodnice chutné houby. Využití cvičených psů a vepřů k vyhledávání plodnic lanýže černého.

- Paličkovice nachová – napadá čeleď lipnicovitých - přetváří obilku na tvrdý útvar – sklerocium – na podzim vypadne, přezimuje a na jaře z něj vyrůstají paličky. Prudce jedovatá – dnes pěstovaná pro farmacii. Ve středověku otravy tzv. ergotismus – obsahuje alkaloidy ergotoxinové a ergotaminové řady. Od konce 16. stol. léky proti krvácení.

- Hlízenka ovocná – způsobuje tzv. moniliózu – rychlé zahnívání ovoce. Na napadených plodech se objevují v soustředných kružnicích kupky konidií.
Stopkovýtrusé – bazidiomycetes:
Vývojově nejvyspělejší skupina s dokonale článkovaným myceliem – vlákna jsou přehrádkovaná. Vytvářejí plodnice. Mají výtrusorodou vrstvu – rouško – lupenité, rourkaté, ostnité (dřevokazné houby).


Vývoj plodnice - v prvotním stádiu je obalena blanitým útvarem – plachetkou – po této zbudou dva útvary – pochva – obalující spodní stranu třeně a útržky – na svrchní straně třeně. Je zde ještě závoj, který chrání výtrusorodé rouško.
Rozmnožování – z fyziologicky rozlišných výtrusů vyrostou hyfy prvotního – primárního – podhoubí. Po setkání a splynutí vláken dvou odlišných primárních mycelií dochází ke vzniku sekundárního podhoubí, jehož buňky obsahují vždy dvě fyziologicky odlišná haploidní jádra. V příznivých podmínkách vytváří toto dvojjaderné mycelium plodnice. Ve výtrusorodém roušku vznikají bazidie z těchto potom redukčním dělením vznikají haploidní bazidiospory se čtyřmi odlišnými výtrusy.
Zástupci

– mikroskopičtí – RZI – napadají rostliny čeledi lipnicovitých. Rzi netvoří plodnice – žijí paraziticky. Rostliny jakoby pokryté práškem př.: červené
či žluté barvy. Zástupce rez travní.

Sněť – parazité na lipnicovitých, napadají květní části. Dělí se na prašné a mazlavé. Např.: prašná sněť pšeničná, Mazlavá sněť pšeničná


Houby lupenité – podle typu výtrusorodého rouška. Patří sem muchomůrky – obsahují řadu alkaloidů – nejjedovatější je muchomůrka zelená, tygrovaná, citrónová, červená. Holubinky – noha čistě bílá, okraj klobouku stočený dospod – holubinka chromová, trávozelená, jahodová etc. Ryzce – nálevkovitý tvar, většinou jedlé – ryzec kravský – nejedlý. Dále Bedla vysoká, žampion, špička travní.


Houby hřibovité – výtrusorodé rouško rourkaté – hřib pravý, suchohřib hnědý, hřib dubový, koloděj, kovář, kozák březový, křemenáč osikový, hřib žlutomasý. V důsledku mykorhizy se výskyt některých hub váže k výskytu dřevin.


Houby břichatkovité – dřevokazné houby – rozkládají dřevní hmotu. Patří sem např.: choroše – rostoucí na živých nebo odumřelých kmenech, nebo pařezech dřevin. Parazitické dřevokazné houby jsou například i václavky – podzimní houby – jedlé po dostatečné tepelné úpravě. Dále dřevomorka domací – způsobuje rozklad dřevěných částí domů.


LIŠEJNÍKY (Lichenes)
Lichenologie – věda studující lišejníky
Lišejníky jsou považovány za vývojově mladou skupinu, která pravděpodobně vznikla až během třetihor.
Lišejníky jsou složené – komplexní – organismy, tvořené heterotrofní houbou a autotrofní složkou – představovanou zelenou řasou nebo sinicí. Houba dodává organismu ochranu – mechanickou, doplňuje vitamíny a dodává vlhkost. Houba někdy na řase i slabě parazituje. Řasa poskytuje asimiláty – zajišťuje výživu houbové složky. Houbová složka se označuje jako mykobiont a řasová složka jako fykobiont.
3 typy lišejníkové stélky:
1. korovitá stélka – celou plochou pevně přichycen k podkladu, od něhož jej zpravidla nelze bez poškození oddělit. Př.: lišejník zeměpisný,
2. lupenitá stélka – rozprostřená do plochy, okraje jsou volné. Př.: terčovka bublinatá, terčník zední apod.
3. keříčkovitá stélka – stélka je větvená, pouze v jednom místě upevněna k podkladu, od něhož ji lze snadno oddělit. Př.: dutohlávky, provázovka
Vnitřní stavba – svrchní korová vrstva, řasová vrstva, dřeňová vrstva, dále spodní korová vrstva a svazky hyf.
Rozmnožování
1. fragmentace – rozpad stélky - každá část obsahuje složku řasovou i houbovou. Každý fragment může dorůst v celou stélku
2. soredie – klubíčka houbových vláken – uvnitř je řasa, nebo sinice a na povrchu jsou obalena houbovými vlákny. Uvolňují se po rozrušení korové vrstvy jako prach, který se rozšiřuje větrem.
3. izidie – výtrusy na svrchní straně lišejníků.
Zástupci

– Terčovka bublinatá – šedozelené stélky na spodní straně výrazně tmavší na větvích stromů. Terčník zední – oranžovo - žluté stélky vyskytující se na zdech i borce stromů. Dutohlávky – mají nápadné keříčkovité stélky rostoucí v borových lesích.

- Lišejník zeměpisný – mají nápadně rozpraskanou žlutozelenou korovitou stélku, roste především na povrchu skal. Provazovky – rostou dnes už jen vzácně v málo znečištěných horských oblastech.
Lišejníky fungují jako bioindikátory – indikátory čistoty ovzduší, velmi citlivě reagují na znečištění zejména oxidem siřičitým. Silně znečištěné oblasti kde se téměř nevyskytují lišejníky se označují jako lišejníková poušť

 
Powered by XOOPS 2.5 | 2008 - 2017 | © Kitt