Detailní rozbor vzpomínkové poezie Jaroslava Seiferta s názvem Morový sloup. Hodí se k ústní části státní maturity z českého jazyka.

Charakteristika doby vzniku díla

1. 1. Charakter doby a literatury

      • dílo bylo psáno po roce 1968 a vyšlo v samizdatu v roce 1973, později v exilu a u nás až 1981, protože tam byly spatřovány narážky na politickou nesvobodu u nás

      • tzv. doba normalizace – jedni si to vysvětlovali tak, že se politická situace u nás vrátila k normálním poměrům (komunisté věrní SSSR), jejich odpůrci říkali, že nenormální se stalo normálním

      • byli trestáni lidé, kteří nějakým způsobem odmítali vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 k nám nebo se jim nelíbila politika sovětského svazu

      • v KSČ došlo k boji o moc, tzv. reformní komunisté z 60. let byli odstraňováni z vedoucích funkcí, někteří i vězněni, všichni komunisté museli projít tzv. prověrky, kde komise hodnotily jejich vztah k novému vedení státu

      • byl vězněn např. Vladimír Škutina a někteří autoři jsou nuceni k emigraci (např. Pavel Kohout)

      • literatura u nás se dělí do tří skupin – oficiální, samizdatová a exilová

      • Seifert patří částečně do oficiální a částečně do samizdatové literatury

2. Kniha – Morový sloup

   1. Literární druh a žánr

      • lyrika

      • reflexní poezie, básnická sbírka, intimní zpověď

   2. Témata a motivy, lyrický subjekt

      • lyrický subjekt, kterým je sám básník hodnotí ve 15 básních sbírky svůj život, vzpomíná na většinou již mrtvé přátele (Wolker, Hora, Halas, C. Bouda – malíř), na své dávné lásky

      • všímá si i politické situace, která někdy nutí lidi k názorům, které jim nejsou vlastní

      • v jedné básni reaguje i na ty, kteří emigrovali, opustili vlast

      • celkově lze říci, že jako nejvyšší hodnotu vnímá lásku, často i erotickou, prchavou („Však nejkrásnější ze všech bohů je láska“)

      • sám je patrně velice rád, že mu zůstala schopnost až do konce života si uvědomovat krásu žen

   3. Kompozice, čas a prostor, hlavní myšlenka

      • sbírka obsahuje 6 dlouhých básní

      • závěrečná část – Epilog – obsahuje dalších 9 kratších básní

      • většina básní je retrospektivních, básník vzpomíná na minulost a na mládí, konfrontuje ho se současností

      • většina jeho vzpomínek se odehrává v Praze v průběhu autorova života

      • 1. báseň je vzpomínkou na zemřelé kamarády - básníky. Na Wolkera, Horu, Halase - do jejich umírání si promítá své erotické lásky

      • 2. Křik strašidel - reakce na nesvobodu: "marně se chytáme letících pavučin/ a ostnatého drátu./ Marně se opíráme patou o hroudu/ abychom nebyli vlečeni tak prudce/ do tmy, která je černější/ než nejčernější noc/ a nemá už korunu hvězd." ( mluví o nesvobodě za komunismu? nebo o smrti?) : Úvahy na tato témata pokračují: "A denně potkáváme někoho,/ kdo se nás bezděčně optá:/ Kdy? Jak? A co je potom?// Ještě chvíli tancovat a tančit/ a dýchat voňavý vzduch,/ třeba s oprátkou na krku!"/

        • neustále se u něho střetává láska, krása, vzpomínky na mládí X smrt. ( např. obraz růžové tanagry - v hrobu několik tisíc let staré a dávno mrtvé mladičké dívky.)

        • opět se zde asi objevuje narážka na 20. století - totalita: "Ale ovšem!Stará strašidla jsou mrtvá,/ rodí se však nová./“

        • poslední dvě sloky jsou úvahou, co zbude z krásné žádoucí dívky, z lásky, touhy, snů člověka? - "jen pár hrstí prachu, nic víc."

      • 3. Poutní místo - jako malý se několikrát účastnil náboženských poutí po kostelích - utkvěly mu přitom vzpomínky na ženská ňadra, které tehdy zahlédl, když se poutnice v kostele ráno oblékaly a už si pak napořád nese v sobě vjem ženské krásy.

        • porovnává zde také ženy při milování s Pannou Marií, když jí anděl zvěstoval, že bude matkou Boha...

      • 4. Kanálská zahrada - opět jako starý člověk vzpomíná na lásky v době, kdy byl mladý a stále má pocit, že je to to nejdůležitější v životě člověka: "Všechno tu na světě již bylo,/ nic není nového,/ ale běda milencům,/ kteří nedovedou v každém polibku/ objevit nový květ./„

        • objevují se zde i úvahy o morální síle člověka související se svobodou našich rozhodnutí - k morálností nebo k nemorálnosti: "Každý z nás kráčí ke své propasti./ Jsou dvě:/ hluboké nebe nad hlavou a hrob./ Hrob je hlubší./"

        • krátce nato se opět objevuje erotický prvek: "A její klín zrcadlící se pod ní/ na temné hladině,/ podobá se božskému nástroji Orfeovu,/který thrácké ženy básníkovi vyrvaly/ a vhodily do vln Hebru." Mám strach, ty se však nebojíš,/vylov tu lyru."

        • v jiné rovině básně čteme o příběhu dávného zamilovaného básníka, prožívajícího obrovskou lásku, touhu - pak smrt = dnes už je to jen dávný příběh, a bude to tak i s námi a s našimi touhami a velkými vášněmi.

        • proto je důležité pořád cítit lásku, nesmí nám zevšednět: "Když korálový hrot/ jednoho ze dvou oblých vrcholků/ spanilé umíněnosti/ napsal mi při tanci na kabát/ pár znaků Morseovy abecedy,/ nemuselo to ještě nic znamenat.../ Já v tom však obvykle spatřoval/ volání z jiné planety,/... někdo mávne jen rukou./ Já však obětoval tomu volání/ polovinu života. A možná/ ještě víc."

          • o doteku dívčích prsou při tanci. Uvědomuje si, že již je starý, dívky už na něj nečekají, až přijde, jeho samého čeká cesta za mrtvými láskami a přáteli: "Všechny mé lásky jsou mrtvé/ a já sám se již chystám,/ abych odešel.../"

        • je zde obraz 4 evangelistů, z nichž každý předává své poselství: "...co svatý Jan, / miláček Páně?/ Má knihu na svém klíně zavřenou./ Tedy ji, chlapče, otevři./ Třeba svými zuby./" - říká, že je před námi cosi skryto, snad skrýváno, nějaké důležité poselství? - narážka na nesvobodu v komunismu?

        • jako v celé sbírce se vyznává ze svého okouzlení ženou: chodil do kostnice, ale "lapal" vůni ženských vlasů.

        • aktuální pro jeho dobu mohou být další verše: "Jenom si nedejte namluvit,/ že mor ve městě ustal./...Mor dosud zuří a lékaři/ dávají nemoci patrně jiná jména,/ aby nevznikla panika..." (MOR = totalitní režim?)

        • uvědomuje si těžkost života: cikánka mu hádá z ruky a říká: "Budeš dlouho živ!/ Znělo to jako hrozba.../"

        • lásku prožívá i v těžkých dobách války a když usíná před operací páteře, jsou mu útěchou ženské oči nad rouškou a to, že sevře rukou stehno sestry...

        • možná v básni hodnotí i emigranty, tedy lidi, kteří se vzdali své vlasti: "S otevřenýma očima/ prošel jsem touto zemí./ Je krásná, vždyť víte.../ Ti, kdož odešli/ a rozprchli se kvapem po zemích, / už snad poznali:/ svět je hrozný!/ Nemilují a nejsou milováni./ My aspoň milujeme./" V posledních slokách básně uvažuje i o stáří: "Když dohořívá keř života,/ zkušenosti jsou bezcenné./ Ostatně bývají vždycky./... Ale odhodit život jen tak,/ pro nic za nic,/ to nechci./" - je to snad i o morální pevnosti v době normalizace 70. let ?

      • 6. Kolotoč s bílou labutí - kompozice - na začátku i na konci stejná úvaha: "Nejkrásnější ze všech bohů je Láska.." Ve vzpomínkách je žena a třeba jen prchavý okamžik kontaktu s jejíma očima to opravdu důležité: "Ani chtivost moci, ani lačnost po slávě/ nebývají tak závratné/ jako vášně lásky..." I když byli mladí za války a zažívali tehdy i hlad, bylo to krásné, protože to byl jejich život.

        • nyní už se mu ženy vzdalují, zůstává jen touha a zvědavost, "neodbytný čas už dotírá a násilím vede ho jinam", ke smrti. On se tedy loučí, ale s vědomím, že nikdy nezradil: " Sbohem. V životě jsem nic nezradil./ Tím jsem si jist/ a můžete mi věřit.../ .

        • A závěr? " Však nejkrásnější ze všech bohů/ je Láska." = víc než moc.... -

      • 7. Epilogy:

        • A/ Věneček šalvějí - věnuje F. Hrubínovi = jeho verše jsou jako dýky, která se otevírá až v ráně...

        • B/Modelka

        • C/Noční tma

        • D/Údery věžních hodin - věnováno malíři Cyrilu Boudovi - "...Vždyť všechny velké lásky končí tragicky/ a ty ostatní, i ty šťastné,/ umírají trapně a v rozpacích./ A obvykle záhy."

        • E/ Ptačí hlasy v korunách stromů

        • F/ V prázdném pokoji - touží po lásce, je starý, sám a vzpomíná na polibky , které si kdysi vyměňoval s dívkami v ztemnělém kině...

        • G/ Zpěv slavíka - představuje svůj archív zvukových nahrávek - jsou mezi nimi nahrávky smrtelného chrapotu i nahrávky mileneckých vzdechů: "Ano, snad máte pravdu,/ ta chvíle ticha po milování/ připomíná smrt./"

        • H/ Kouř marihuany - "Jako kouř marihuany/ jsou verše básníků...". - stejně opojné. Chtěl by i teď, starý, umět psát takové verše, aby mohl svádět dívky X ale, co byste zaslechli? " Leda tu píseň,/ kterou s podříznutým hrdlem/ zpíval Jan Jakub Ryba,/ když mu břitva vypadla z ruky/ a ještě stál opřen o borovici/sám a sám/ v lese u Rožmitálu."

        • CH/ A sbohem - "Někdy byly mé verše pošetilé/ až hanba.// Ale za to se neomlouvám./ Věřím, že hledat krásná slova/ je lepší/ než zabíjet a vraždit." - snad zase reakce na politickou situaci jeho doby...

   4. Postavy

      • až na úplnou výjimku hovoří básník o svých pocitech (on je hlavním hrdinou), vedlejšími postavami pak jsou bezejmenné dívky a ženy, které poznal ve svém životě, a zemřelí přátelé

   5. Jazykový rozbor – rytmus, verš, rým, slovní zásoba

      • změna poetiky: místo rytmického metra (jambického) a rýmů typických především v jeho poetistickém období před 2. světovou válkou („Bílým šátkem mává, kdo se loučí/ každého dne se něco končí/ něco překrásného se končí“) přechod k volnému verši nebo nerýmovanému (blankvers)

      • je zde vidět i změna oproti jeho veršům, ve kterých experimentuje s jazykem i formou, např. ve sbírce Na vlnách TSF (Počítadlo lásky) – je zde vidět především změna v tématech, zatímco v době mládí píše verše hravé, zpěvné, nyní převážně přemýšlí o smrti, hodnotí život a přemýšlí o tom, co je v životě důležité

      • jeho verše téměř připomínají prózu, kdyby text nebyl psán ve verších, tak by se od prózy téměř nelišil

      • přesah, výběr slov: většinou používá nebásnická slova, o to více čtenáře překvapí použitím neobvyklého přirovnání, metafory nebo oslovení, které ukáže jeho hluboký pohled do problematiky a jeho básnické vidění světa

      • v popředí je reflexe (odpoetizace k drsné věcnosti), rytmizovaná próza, monologické promluvy

      • (reflexe - zrcadlení, odrazivost; přemýšlení, úvaha, rozjímání; sebepoznání, myšlení o myšlení samém; zvážení, uvážení okolností, souvislostí)

        • blankvers – nerýmovaný desetislabičný nebo jedenáctislabičný verš, blíží se hovorovému projevu, a je proto vhodný pro dialog ve veršovaných dramatech (proslavil ho W. Shakespeare a psal jím také J. Milton)

   6. Zajímavosti

      • Morový sloup – název: autor chtěl knihu původně nazvat „Kniha polibků“, pak zvolil název Morový sloup – nejde o mor, uvědomoval si, že tyto sloupy stavěli lidé jako poděkování za to, že přežili a pro něho byl místem mileneckých schůzek

      • tato kniha měla být něčím podobným jako Nerudovy „Zpěvy páteční“, ale o sto let později, jakési rozloučení s vlastí

        • Seifert má pocit, že se Nerudovi nedokázal přiblížit (vyrovnat se mu)

      • doma od Seiferta máme podepsanou knihu Všecky krásy světa

3. Autor – Jaroslav Seifert

   1. Život autora + vlivy na jeho tvorbu

      • 1984 Nobelova cena, narozen na Žižkově

      • nedostudoval gympl → novinář, redaktor Rudého práva, Rovnost, satirický časopis Sršatec (1922-1925), Reflektor (1927-1929), Práce (1945-1949), Kytice

      • 1929 rozchod s KS; 1969-1970 byl předseda svazu českých spisovatelů - pak rozpuštěn

      • od 1949 v Praze jako spisovatel z povolání (několikrát se musel odmlčet – nebyl v souladu s oficiální ideologií, 1968 se začaly objevovat jeho starší sbírky

      • svědectvím o jeho životě je vzpomínková kronika - cenzurována - „Všecky krásy světa“ (1981), signatář Charty 77

      • čtvrté – poslední období patří k autorovu vrcholu

      • následuje po devítiletém mlčení způsobené těžkou nemocí (Seifertova poezie se radikálně proměnila (dříve tradiční rýmovaný verš, milostná poezie, láska k domovu, vztah k Praze))

      • stal se hluboce reflexivním básníkem (opatrný, reaguje na změny)

   2. Další autorova tvorba

      • poslední příslušník generace wolkrevsko-nezvalovské, tedy generace 20. let 20. století

      • tvorba se měnila s dobou a vždy měla co říci (4x vrchol)

      • A/ období proletářské literatury a poetismu

        • 1921: „Město v slzách“ - sbírka

          • věnována S.K.N.; představy o smyslu revoluce, velké město = symbol vězení a utrpení

        • 1923: „Samá láska“

          • opojení z krásy a civilizace

          • o velkoměstské civilizaci, prostředí cirkusu, varieté, sportu, filmu

        • 1925: „Na vlnách TSF“

          • telegraphie sans fil = bezdrátová telegrafie, později pod názvem „Svatební cesta“

        • 1926: „Slavík zpívá špatně“

          • zesílená obraznost, překvapivé významy, vliv appolin. řazení představ

        • 1929: „Poštovní holub“

      • B/ období čisté lyriky (30. - 60. léta)

        • melodická lyrika, rýmovaný verš, milostná poezie, láska k domovu, vztah k Praze

        • „Jablko z klína“, „Ruce Venušiny“, „Jaro sbohem“

          • motivy melancholie, rezignace, vzpomínání na dětství, milostná okouzlení (všechny 3)

        • 1938: „Zhasněte světla“ - hněv po mnichovské zradě

        • 1940: „Vějíř Boženy Němcové“

        • 1944: „Kamenný most“ - vzpomínky na mládí

        • 1945: „Přilba hlíny“ - reakce na osvobození

        • 1950: „Píseň o Viktorce“

          • teskně laděná sbírka, oficiální kritikou zkritizována → nepřátelství x Seifert

          • Viktoriina tragédie = podobenství s osudem Boženy Němcové, slova citu jako nejvyšší hodnoty

        • 1954: „Maminka“

          • dětství v Praze na Žižkově, kdy centrum jeho světa byla maminka (upracovaná, obětavá)

          • citová vroucnost + lehký smutek

      • C/ období reflexní poezie – od 60. let

        • po devíti letech odmlčení způsobenou těžkou nemocí se jeho práce zničila

        • chybí rým, metaforičnost, melodičnost ve prospěch stručnosti

        • složité básnické obrazy

        • „Halleyova kometa“, „Odlévání zvonů“

        • 1981: „Morový sloup“

          • zakázaná sbírka, samizdat, exil; obsahuje verše z 1968 – 70, reakce na 68. rok

          • nejdůležitější: láska a ženy, jichž se musí zříci, věkem se blíží k smrti

        • „Deštník z Piccadily“, „Býti básníkem“

          • cenzurní zásah; obraz dávno minulého mládí, kdy byl šťasten v kontrastu se stářím, v němž ho nečeká už nic

        • „Šel malíř chudě do světa“, „Chlapec a hvězdy“ , „Koncert na ostrově“

4. Další představitelé z této doby

   1. Autoři Seifertovy generace

      • Jiří Wolker, Konstantin Biebl, František Halas, Vladimír Holan, Vítězslav Nezval, František Hrubín

        • téma smrti v kombinaci s láskou (popř. erotikou) se často objevuje také u Hrubína („Romance pro křídlovku“) a Halase („Staré ženy“ x „Mladé ženy“)

        • Vladimír Holan je nazýván jako „kníže českých básníků“ a vytvořil si osobitý styl, jeho verše se někdy musí luštit jako kryptogramy (hádanky), často přemýšlí o životě a smrti

        • Konstantin Biebl je silně zasažen zážitky 1. světové války, uvědomuje si svoji vinu jako vinu vojáka, který byl poslán zemřít, ale současně také zabíjel, utíká před tímto pocitem a kromě veršů o 1 světové válce píše verše ze svých cest po Jávě apod.

        • Vítězslav Nezval byl nejvšestranější, hlavní představitel surrealismu a poetismu u nás

          • „poetismus je způsob jak nazírat na svět, aby život byl básní“

          • hledá krásu života, světa, často v cirkusovém prostředí, typická je pro něj hravost

   2. Další směry a představitelé

      • někteří básníci oslavují mír, komunismus, SSSR (Ivan Skála)

      • jiní hledají odpověď na to, co je v jejich době morální a nemorální (Jan Skácel, Jaroslav Seifert, Hrubín, Halas)

        • úplně se vymyká Václav Hrabě, který zazářil a umřel mladý („Romance na renesanční téma“ - „Láska je jako večernice, plující černou oblohou...“ - Mišík)

        • Oldřich Mikulášek

      • Existencialismus

        • vychází z filozofických výkladů člověka jako osamoceného a odcizeného jedince

        • obraz světa lidí trpících vnitřními pochybami, motivy smrti

        • v mezních situacích životního ohrožení prožívají beznaděj, zoufalství

        • v české literatuře J. Orten (zahraniční: J. P. Sartre, A. Camus, J. Kainar)

      • Zpívaná poezie

        • Karel Kryl, Nohavica, Hutka, Merta

      • Underground

        • Egon Bondy, Ivan Martin Jirous zvaný Magor