- umělecký směr 2. poloviny 19. stol. (vzniká ve Francii)
- navazuje na realistické předchůdce v Anglii 17. a 18. stol. – Defoe, Fielding
- plně se rozvíjí v 50. letech 19. stol.
- slohové období i tendence v umění, která se objevovala už od pravěku
- je reakcí na romantismus, který popisuje život jako romantickou představu, kdežto realismus usiluje o reálný popis života a to zejména lidí z nižších sociálních vrstev
- v literatuře se uplatňuje zejména v próze, hlavně pak v románu, jehož prostřednictvím je možné typizovat lidské charakterové rysy, jejich vývoj, mezilidské vztahy...
Znaky - Aristotelův prvek = mimesis (princip věrné nápodoby skutečnosti) – už v renesanci dominují realistické tendence...teprve 19. stol. dovedlo realismus do krajních možností →vytrácí se subjekt autora a dílo získává maximální míru objektivnosti (nikdy ale neexistuje 100% objektivismus)
-
- komplexní, pravdivé a věrné zachycení skutečnosti
- přesné a všestranné studium společenského života, zobrazení každodenního života
- zobrazuje průměrného člověka, realistický román je zrcadlem společnosti, kronikou jejích mravů
- autor neužívá autostylizace - není v díle přímo účasten
- autorova objektivita je ale podmíněna - vybírá fakta, volí hrdiny, prostředí → není 100% objektivní, jelikož vybírá = svým způsobem hra na objektivní postoj
- hrdina se vyvíjí – je dobově a společensky podmíněný
- je uplatněna typizace – autor se snaží postihnout obecné, tj. typické, příznačné rysy lidí v jedinečném hrdinovi
- demokratizace ve výběru postav – vybírá si z celého společenského spektra – vysoce postavení i chudí zobrazeni ve prostředí jim vlastním
- vztah autorů k tématu minulost – vyhýbají se jí, upřednostňují současnost (pokud se k minulosti vracejí, tak v případě posluhujícím současnému životu lidí)
- hlavní žánry - román, povídka, drama
- hledání paralely mezi minulostí a současností
- většina spisovatelů jsou zároveň naturalisté
Zástupci - Rusko
- Nikolaj Vasiljevič Gogol, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Lev Nikolajevič Tolstoj, Anton Pavlovič Čechov, Ivan Sergejevič Turgeněv, Ivan Alexandrovič Gončarov
- Polsko
- Henryk Sienkiewicz, Boleslav Prus
- Německo
- Gottfried Keller, Theodor Fontane
- Francie
- Stendhal, Honoré de Balzac, Gustav Flaubert, Edmond de Goncourt, Guy de Maupassant, Émile Zola
- Anglie
- Charles Dickens, Daniel Defoe, William Makepeace Thackeray, Thomas Hardy
- Norsko
- Švédsko
- Dánsko
Sub-směry pozitivismus - filosofický směr, který souvisí se změnou společenských poměrů (revoluční rok 1848, státní převrat Napoleona III.- cenzura, deportace, rozvoj vědy-Darwin...)→ důvěra v rozum a smyslové poznání
- směr, který využívá poznatky vědy jako jediné skutečné poznání
- představitelé: A Comte [ógist kómt], H. Taine [ipolit tén]...zakladatel
- umělecký a literární směr 19. století. a 20. století. Staví do středu pozornosti společenského člověka v jeho konkrétní podobě a souvislostech. Do popředí se dostává próza, v 19. století zejména román.
- kritický realismus
- Stendhal, Honoré de Balzac, Romain Rolland, L. N. Tolstoj, F. M. Dostojevskij.
- kritický realismus 20. století je po tematické stránce ovlivňován dějinnými událostmi (obě světové války). Soustřeďuje se na analýzu lidských vztahů a na odhalení jejich podstaty, na palčivé otázky přítomnosti. Kritický realismus v literatuře významně ovlivnil vztah literatury a skutečnosti i specifickou úlohu literatury novým pojetím její společenské angažovanosti.
- venkovská tematika (Karel Václav Rais, Josef Holeček, Tereza Nováková)
- Z důvodu vlády Habsburků začíná kritický realismus v české tvorbě později, a to v závěru 19. a na začátku 20. století. Rozvíjí se ve čtyřech okruzích:
- kritický realismus v české literatuře
- městská tematika (Antal Stašek, Josef Karel Šlejhar, Ignát Herrmann, Karel Matěj Čapek-Chod)
- historická tematika (Alois Jirásek, Zikmund Winter)
- dramatická tvorba (bratři Alois a Vilém Mrštíkové, Ladislav Stroupežnický, Gabriela Preissová)
NATURALISMUS - krajní odnož realismu, poslední míra
-
- naturalistická teorie říká, že umělecké dílo je výsledkem působení tři hlavních činitelů – rasy, prostředí, doby
- (z latinského natura, příroda) je umělecký směr, který se snaží zachytit nezkreslenou realitu (alespoň takovou, jaká je v očích naturalistů)
- vznikl v 70. letech 19. století ve Francii z klasického realismu
- za jeho tvůrce bývá označován Emilé Zola, k dalším naturalistům v literatuře patří např. G. de Maupassant, G. Flaubert a A. Daudet
- Naturalistické spisovatele láká pesimismus - lidská bída, smrt i stáří. Podle nich není dobré vytvářet realitu ze snů, vyšší cíle jsou pro ně jen klamnou iluzí. Jako lepší způsob bytí berou uvědomění v pravou realitu.
- naturalismus dává velký důraz na detailní popis prostředí i situací (například detailní líčení deliria v Zabijákovi) a na rozdíl od realismu, ve kterém hlavní postavu představuje průměrný člověk, naturalismus využívá něčím výjimečné osoby (takzvaně „nejbídnější z bídáků“), stojící buďto na okraji společnosti, nebo na jejím vrcholu (Rusko)
- hlavní postavy jsou určitým způsobem zvláštní, poznamenané, vyřazené. Trpí fyzickou nebo psychickou narušeností
- osud člověka je předurčen
- snaží se dokázat, že člověk je tvor, který je řízen společností
- cílem je obnažit člověka ve fyziologické podstatě (jako bytost řídící se pudy - ne mozkem).
- naturalismus souvisí s determinismem. Ten vylučuje úlohu vůle, nebo výchovy člověka na svůj osud. Člověk je předurčen prostředím a vrozenými vlastnosmi (jsou dědičné).
- Naturalistické romány se vyznačují odlidštěním. Autor nevstupuje ani nezasahuje do děje. Nechává vyvíjet události přesně tak, jak by se přirozeně udály.
Naturalismus v české literatuře - v české literatuře nebyl naturalismus příliš silný, nejsilněji se patrně projevil v díle Viléma Mrštíka, především v románu Santa Lucia
- výrazně ovlivněn naturalismem byl i Karel Josef Šlejhar, který ale experimentoval i se symbolismem - Zátiší, Vraždění, Peklo, Kuře melancholik, Co život opomíjí
- naturismem byla ovlivněna i díla prozaičky Anny Marie Tilschové, která však bývá řazena spíše k realismu (např. Fany, Stará rodina, Synové, Dědicové)
Malířství - realismus se uplatňuje v reálném zachycení obrazu → optické skutečnosti = co nejvěrnější zachycení dané události / skutečnosti.
- na druhou stranu tvoří i impresionisticky – na základě znalosti lidského vnímání.
RUSKO NIKOLAJ VASILIJEVIČ GOGOL (1809 – 1852) - ruský prozaik a dramatik (ukrajinského původu)
- přechod od romantismu ke kritickému realismu
- považován za zakladatele kritického realismu v ruské literatuře
- mistr satiry
- absolvoval gymnázium a v r. 1828 odešel do Petrohradu, kde působil v divadle => neúspěšný => stává se úředníkem
- hodně cestoval (Itálie, Jeruzalém, Čechy)
- před smrtí prožíval hlubokou depresi, pravděpodobně i zešílel
- na jeho tvorbu navazuje ruská literatura 2. poloviny 19. století
- věnuje se ruské společnosti, která je deformovaná byrokratismem, penězi, lidské hodnoty v pozadí
- vysmívá se úplatným úředníkům, příživnickým statkářům, hlupákům
- zobrazuje mravní úpadek Ruska
- realismus s romantickými prvky
- satirický a groteskní obraz, vztahy mezi lidmi, hloupost a strach
povídky: - Večery na samotě u Dikaňky, Arabesky, Mirgorod (Taras Bulba), Kočár,
- Petrohradské povídky - (Něvská třída, Bláznovy zápisky, Podobizna, Nos a Plášť)
- dramata:
- Řád sv. Vladimíra třetího stupně, Revizor, Hráči, Ženitba, Na odchodu z divadla
- romány:
- poema:
„Revizor“ - žánr: satirická komedie o 5 jednáních (komedie, která využívá komična a humoru ke kritice)
- metoda: významová dvojitost – zobrazení skutečnosti v poloze komické, ale grotesktní rysy vlastně představují tragiku společnosti a lidských vztahů
- patří k nejslavnějším dílům světové dramatické literatury
- kniha přeložena do mnoha jazyků, je také zfilmována
- námět ke hře poskytl A. S. Puškin
- po premiéře se stal terčem útoků vyšší společnosti
- místo a doba děje: v malém provinčním městečku, v domě policejního direktora, v rozmezí 24 hodin, autorova současnost
- satiricky kritizuje úplatkářství, byrokratismus, špatné mezilidské vztahy
- kritizuje moc peněz, pomocí kterých se mění charakter osob
- ostrá kritika carského Ruska (tajní policisté jezdili do ruských měst, aby kontrolovali poslušnost úředníků)
- vyzdvihuje strach, poníženost a hloupost lidí
- dílo je nadčasové (i dnes korupce a úplatkářství)
Hlavní postavy - Chlestakov – nepatrný petrohradský úředníček, podvodník, lhář, povaleč; těží z hlouposti a strachu úředníků a obyvatel městečka (mají černé svědomí); jako domnělý revizor využívá omylu a bere úplatky, „půjčuje“ si peníze; všichni se ho obávají
- Osip – Chlestakovův sluha, mazaný, chytřejší než jeho pán
- policejní direktor – snaží se chovat důležitě a důstojně, ze strachu jedná bezhlavě
- + další obyvatelé (charakteristika jmény): statkáři Bobčinskij a Dobčinskij, kurátor Zamljanika, lékař Gibner, školní inspektor Chlopov, poštmistr Špekin a soudce Ljakpin-Ťapkin
Děj - Celé město očekává tajný příjezd revizora. => Úředníci jsou zděšeni, protože berou úplatky, nemají čisté svědomí, kradou a všude je nepořádek.
-
- Na scéně se objevuje do té doby bezvýznamný petrohradský úředník Chlestakov (se svým sluhou Osipem), který se ubytoval v hostinci, peníze prohrál v kartách a teď nemá na zaplacení.
- Dobčinskij a Bobčinskij rozhlásí po městě, že právě Chlestakov je tím revizorem.
- CH využívá situace a přijímá svoji roli revizora, nechá se uplácet, obdarovávat, naslouchá stížnostem.
- Policejní direktor ho pozve k sobě domů. Nejprve se CH dvoří jeho ženě, pak se zasnoubí s jeho dcerou.
- Sluha Osip vysvětluje svému pánovi, že podvod musí někdy vyjít najevo. => Oba odjíždí zpět do Petrohradu, ale všem namluvili, že CH jede ke svému bohatému strýci pro svolení k sňatku.
- Před odjezdem píše dopis svému příteli Trjapičkinovi, kde mu vypráví o směšném příběhu, který se mu přihodil.
- Poštmistr otevře dopis a všichni se dozvídají pravdu. Policejní direktor a ostatní se strašně rozzuří, vtom přichází strážník a oznamuje příjezd skutečného revizora.
Znaky směrů Romantismus: - autobiografie, byrokratické prostředí
-
Realismus:
-
- zesílená kritičnost; autor upozorňuje na úplatkářské jevy
- zobrazení každodenního života
- autorova objektivita podmíněna (- úředníci)
- demokratizace ve výběru postav (chudí i vysoce postavení lidé)
- autor se nevrací k minulosti, upřednostňuje současnost
Struktura kniha má 5 aktů 1.akt – 6 výstupů 2.akt – 10 výstupů 3.akt – 11 výstupů 4.akt – 16 výstupů 5.akt – 9 výstupů - na začátku knihy: osoby; charaktery a kostýmy
- na konci knihy: návod
- čas: chronologický (nevrací se do minulosti)
- dějová zápletka jako anekdota
- charakteristika postav jako sociálních typů, zachycena jejich psychologie
Jazyk „Mrtvé duše“ - román, 1842, vykreslení otřesných typů statkářů
- Čičikov (- odkupuje mrtvá těla sedláků), Manilov (- statkář)
IVAN SERGEJEVIČ TURGENĚV (1818 – 1883) - pocházel ze šlechtické rodiny, poznal vliv rodinného despotizmu
- 1852: soubor črt a povídek (25)
„Lovcovy zápisky“ středoruskou přírodou prochází vypravěč a pomocník, kritizují krutost ruského nevolnictví, portréty statkářů - děj se odehrává na pozadí krásné přírody
- romány:
- „Rudin“ (1856)
- „Šlechtické hnízdo“
- „V podvečer“ (1860)
- sociálně psychologický román
- „Otcové a děti“ (1862)
- spor dvou generací, názory statkářské a vzdělanecké společnosti
- mladý, otrávený dobou, volí cestu výstředních názorů
- lékař Balzarov
- zavrhuje lásku, umění, opovrhuje romantismem, vším neužitečným, kritizuje starší generaci, zároveň ale hledí zpříma na palčivé společenské problémy; umírá na náhodnou otravu
IVAN ALEXANDROVIČ GONČAROV (1812 – 1891) „Oblomov“ - román, 1859
- typ člověka propadlého nečinnému uvažování a nedostatku vůle
- tato pasivita ho připravuje o jmění, přítele Štolce a lásku Olgy Iljinské
LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ (1828 – 1910) - narozen ve šlechtické rodině, část života trávil na statku v Jasné Poljani
- díla útočná a nepřátelská proti společenské přetvářce
- románová trilogie: Dětství, Chlapectví, Jinošství
- povídky: Sevastopolské povídky
- drama: Vláda tmy, Živá mrtvola
- 1865-69: historický román:
„Vojna a mír“ - čtyřdílná románová epopej, jejíž děj se odehrává v době Napoleonova tažení do Ruska (postup k Moskvě, požár, ústup, bitva u Borodina)
- autor zde podal obraz soudobé ruské společnosti, své hrdiny si vybírá z vyšších kruhů
- děj je soustředěn okolo dvou mužských protikladů:
- Andreje Bolkonského: energetický, čestný, přímý, zásadový, jedná ze každé situace s rozvahou, nežene se za ideály
- Pierra Bezuchova: idealistický snílek, nezajímá se o realitu, vystřízliví až v bitvě u Borodina (až nyní vidí hlavní podstatu)
- dále dívka Nataša Rostovová – romantická dívka
- základní myšlenkou je názor, že dějiny netvoří vynikající osobnosti, ale lid a tisíce náhod, vysmívá se ctižádostivým generálům (Napoleon, Kutuzov)
„Anna Kareninová“ - kritika petrohradské a moskevské společnosti
- není jen psychologickou analýzou duševních citových stavů Anny, ale také plastickým obrazem Ruska se všemi jeho protiklady
- psychologický román o komplikovaných mezilidských vztazích – osudy desítek postav
- Anna Kareninová manželka ministra Karenina (starší,usedlý)...ona je živel...zamiluje se do hraběte Vronského (playboy)...zjišťuje, že láska není stálá...manžel je ochoten ji odpustit...ale ona se vrací k Vronskému...ten ji nemiluje...tak skočí pod vlak...o jejich dítě se stará Karenin
- 1.linie:
- ukazuje že je možné žít šťastně na venkově = rodina Levinových – žijí chudě, ale šťastně a spokojeně
- 2.linie:
- román:
„Vzkříšení“ - příběh knížete Nechljudova, který se proviní na dívce (naváže s ní vztah a pak ji opustí), je znemožněna, odsouzena, kníže si svůj čin uvědomí a na cestě na Sibiř ji doprovází
FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ (1821 – 1881) - prozaik, novinář, vrcholný realismus, předchůdce moderní psychologické prózy
- člen petraševců (= proti carovi), ke konci života ovlivněn mysicismem (= názor založený na víře v nadpřirozené síly X mystika: nábožensko-filozofické učení usilující o nezprostředkované poznání boha a světa, člověka a vztahů mezi nimi)
- jeho romány jsou označovány jako psychologické nebo filosofické, jsou plny různých typů lidí (zločinci, sektáři), všech vrstev společnosti, všímá si jejich života
- sociální zjem k chudým
- zakladatel moderního románu
- ovlivnil psychologický román obecně a tzv. Světovou literaturu proudu vědomí (W. Woolfová, J. Joyce)
- mnohé rysy shodné s realismem
- charakteristika tvorby:
- těžiště přeneseno na zkoumání vnitřního života postav a ve sledování vnějších okolností
- využívá hodně vnitřního monologu
- hrdinové jsou postaveni do rozhodujících životních situací, které jsou nucei řešit, sami jsou většinou lidé nenormální, s duševními poruchami, revolucionáři, prostitutky...
- zpomalující prvek pro psychologickou analýzu
- Dostojevskij = kritik vypjatého individualismu, který vede k sebevraždám, despotismu...
- všechny znaky jeho tvorby jsou v díle Zločin a trest
- 1846: román v dopisech: „Chudí lidé“
- život v okrajových čtvrtích Petrohradu
- vrcholná díla píše až po návratu ze Sibiře (1849 odsouzen za účast v pokrokovém hnutí)
- 1861: „Zápisky z mrtvého domu“
- námětem je činnost revolucionářských skupin
- 1871-72: „Běsi“
- 1879-80: nedokončený román:
„Bratři Karamazovi“ - na osudech otce a jeho tří synů odhaluje vnitřní motivy jednání lidí; vnitřní rozpornost lidských postav; vražda otce → pohled na mravní a společenské problémy doby
- otec je člověk pochybných mravních názorů (opilec, zhýralec), jeho synové ztělesňují různé charakterové povahy (Dimitrij, Ivan, Aljoša)
„Zločin a trest“ má člověk právo zabít druhého člověka? - jednoduchá kriminální zápletka, která se stává stavebním prvkem pro odkrytí mravního a duševního dramatu hrdiny (napřed: duševní – zabít? / potom: mravní – poté, co pozná Soňu)
- lidé:
- nižší vrstva (= tupý materiál, → pouze poslouchat)
- vyšší společnost (nadřazení, vyjímeční, mohou porušovat etické normy)
- kritika vypjatého individualismu <=> zločin (může být zničen pouze láskou)
- názor jedince může být zničen jedině lásko
Hlavní postavy - Rodion Romanovič Raskolnikov: v mládí dobrosrdečný, laskavý, citlivý individualista.Idealista, melancholik a hrdý člověk, později chladnokrevný, hrdý, vzdorující.
- Sofja Semjonovna Marmeladovová: nesmělá, nesobecká, obětavá, oddaná, soucitná.
- Dmitrij Prokofjič Razumichin: upřímný, prostý, inteligentní a praktický student,Raskolnikův přítel.
- Avdoťja Romanovna Raskolnikovová: Rodionova sestra, hrdá, dobrosrdečná, obětavá, milující svého bratra.
- Pulcherija Alexandrovna Raskolnikovová: starostlivá matka.
- Petr Petrovič Lužin: egoista, honba za kariérou, prospěchář.
- Porfirij Petrovič: inteligentní, důvtipný policista
Děj - hlavní hrdina Raskolnikov zabije lichvářku Alenu Ivanovnu a její sestru Lizavetu Ivanovnu → výčitky → potkává Soňu do které se zamiluje a svěří se jí se svým tajemstvím → Soňa ho donutí aby se k trestu přiznal → odsouzen k nuceným pracím na Sibiři kam ho Soňa doprovází
Znaky směrů - Romantismus
- zobrazení hlavního hrdiny
- individualismus
- pohrdání davem
- Realismus
- zobrazení každodenního života
- realistický obraz sociální bídy
- autor není přímo účastněn
- vývoj hlavního hrdiny
„Idiot“ - román, hlavní hrdina: člověk, který není blázen, je mravně čistý, ale svými skutky přesvědčuje ostatní o své bláznivosti, idiotství → člověk nepochopený; takový v této společnosti nemůže přežít
ANTON PAVLOVIČ ČECHOV - prozaik, dramatik, autor humoresek a novel
- zakladatel lyrického a psychologického dramatu
- umění zkratky a náznaku („vidět v kapce vody celý svět“)
- projevuje se jako výborný diagnostik
- napsal kolem 600 děl povídkových, píše fejetony
- mistr povídek, psychologie postav, práce s detailem
- hry se jeví statické, nevytváří vnější konflikt → vnitřní stránka dramatu
- střet lidské psychiky
- smysl pro humor – cenzura
- na malém prostoru maximální obsah
Díla drama: - Racek, Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad
- povídky:
- Step, Tlustý a tenký, Pavilon č.6, Smrt úředníka
„Višňový sad“ - tragicky laděné lyrické drama
- děj o 4 jednáních
- propracovaná psychologie postav
- protikladné vlastnosti postav parodují ruskou společnost na přelomu 19. a 20. století
- poslední autorovo dokončené dílo
Hlavní postavy - Ljubov Andrejevna Raněvská - majitelka panství
- Aňa - její sedmnáctiletá dcera
- Varja - adoptivní dcera
- Gajev - bratr Raněvské
- Lopachin – podnikatel, přítel rodiny Raněvské
- Firs – komorník
- Trofimov – přítel Aňy
Děj - odehrává se na venkovském statku v Rusku
- Raněvská přijíždí z Paříže, po dlouhé době, na svůj statek s Višňovým sadem v Rusku
- mezitím, co byla v Paříži, statek spravovala její nevlastní dcera Varja, už ale došly peníze a jediným východiskem je prodej pozemků pro stavbu bytů - takové řešení doporučuje i Varjin nápadník – kupec Lopachin
- Raněvská odmítá statek rozprodat – višňový sad je rodovou tradicí, ačkoliv finanční prostředky na záchranu nesežene
- dražba se přeci jenom koná - statek získává Lopachin, který nechává sad nemilosrdně zničit. Varja se s Lopachinem rozchází
- Raněvská se navrací do Paříže. Jediná Anna se svým chlapcem Trofimovem věří tomu, že se pravda ukáže a Lopachin nebude na statku dlouho.
Znaky směru - realismus:
- obraz skutečnosti, autor se nevrací k minulosti, upřednostňuje současnost
- objektivní přístup ke skutečnosti
- realistický obraz sociální bídy
- kritika nedostatků ve společnosti
Jazyk - většinou krátké věty, přenesená pojmenování, přirovnání, spisovná čeština převažuje, hovorová řeč, nářečí, archaismy
Struktura - komedie o čtyřech dějstvích (každé dějství se odehrává vždy na určitém místě)
- 1. dějství – statek Raněvské, vzpomínky na mládí
- 2. dějství – višňový sad
- 3. dějství – taneční večer v sále s odděleným salónem
- 4. dějství – opět statek – loučení
Hlavní myšlenka - autor zde vystihl zanikající aristokratickou společnost, kritika Ruské společnosti
- višňový sad přirovnává k Rusku
- ukazuje rozdílné vlastnosti lidí, zamýšlí se nad smyslem života ruské inteligence
- zobrazuje ruskou společnost 19. a 20. stol., jejich osudy
FRANCIE Honoré de Balzac (1799 – 1850) - zakladatel kritickorealistického románu
- kritický realismus: autor se snaží o mnohem otevřenější, nesmiřitelnější pohled na společnost při zvětšování sociálních rozdílů, v jejichž důsledku vzniká napětí, pokus o řešení sociálních konfliktů
- celý jeho život byl provázen snahou dostat se do vyšší společnosti (aristokratické), kvůli těmto snahám často končil ve finanční krizi, kterou řešil hektickým způsobem psaní (psal i romány na pokračování) - tato snaha o zařazení sebe sama mezi aristokracii měla velký vliv na jeho tvorbu
- velké množství románů, v paříži vystudoval práva
- zpočátku chudý, pak psal
- E. Hanská-Rzewuská – polská aristokratka (= jeho bohatý mecenáš), krátce po seznámení s ní umřel
Znaky tvorby- zpracovává umělecky analýzu francouzské společnosti 19. století
- spojuje detailní popis prostředí s psychologickou analýzou postav
- individuální osudy postav jsou zrcadlem úpadku citů a mravnosti způsobeným odlidštěností společen. poměrů, kde vládnou peníze
- mistr ve vykreslení jakýchkoli vášní člověka
- i přes popisy dílo s napětím, gradací, zápletkou...
- kritika hlavně měšťanů a aristokracie, kterým předurčuje pád
- prolínání motivů, prostředí a postav mezi díly, přičemž časová a dějová následnost není dodržena a obraz jedné postavy se skládá jako mozaika
- nezůstává v analýze na povrchu, zachycuje účinky, příčiny a principy událostí a jevů (proto je Lidská komedie rozdělena do 3 částí)
- detaily tvoří základ reálného pozorování (-shromažďování fakt) => objektivní realismus
- hlavní 3 romány: Otec Goriot, Lesk a bída Kurtizán, Ztracené iluze
- jen 95 románů = „Lidská komedie“- většinou z prostředí Paříže – „kronika“ Paříže 19.stol
„Evženie Grandetová“ - Eugenie Grandet, 1883, jeden z vrcholných autorových románů
- tragický příběh ubohé dcery bohatého a neuvěřitelně lakotného obchodníka Grandeta -připomíná Harpa-gona, je zároveň znamenitým obrazem francouzské měšťácké společnosti první poloviny 19. století
Hlavní postavy Eugenie Grandetová - naivní, dobrácká, věrná, poslušná dcera Felixe Grandeta
- nemá nejmenší tušení o nesmírném bohatství svého otce, žije v chudobě
- zamiluje se do svého bratrance Karla a její láska a věrnost Karlovi trvá po celý její život
- Felix Grandet
- nejprve čestný a poctivý bednář, který se po nabytí majetku stává stále chamtivějším, lakotnějším, stává se z něho pokrytec, tyran a cynický cholerik
- na sklonku života má již mnohamilionové vlastnictví, je z něho uznávaný obchodník a vinař, přesto stále nutí svoji rodinu žít v chudobě
- paní Grandetová
- citlivá, milující matka Evženie a oddaná manželka Grandeta, odevzdaná svému osudu
- celý život poslouchá na slovo svého muže, až před svoji smrtí se postaví za svoji dceru – proti svému manželovi
- působí smutným, melancholickým dojmem
- Karel Grandet
- bratranec Evženie, mladý, horkokrevný, ctižádostivý muž zvyklý na luxus pařížské vyšší společnosti
- po sebevraždě svého otce se psychicky zhroutil – útěchu nalézá v lásce k Evženii
- poté co mu Evženie dala všechny své cenné mince, odjíždí obchodovat do Indie a zapomíná na ni
- další postavy: služka Nanon, notář Cruchot, Bankéř des Grassins, Cruchotovi a Grassinsovi
Děj Kniha líčí život rodiny Grandetovy, v níž je hlavou rodiny starý bednář Felix Grandet. Ten vlastní nesmírné bohatství o němž nemají jak dcera Evženie, tak její matka ani potuchy. Grandetův synovec Karel přijede požádat Grandeta o peníze na cestu do Indie, neboť jeho otec zbankrotoval a spáchal sebevraždu. Evžénie se do něj zamiluje a půjčí mu všechny svoje úspory. Před odjezdem si oba slíbí věrnost, ale Grandet se to dozví a s dcerou se usmíří až po smrti své manželky. Karel se vrátí z Indie jako boháč,na Evženii zapomněl, pro šlechtický titul si vezme za manželku bohatou aristokratku, je z něj cynik. Po smrti otce se Evženie stane nejbohatší ženou Francie. Formálně si vezme za manžela soudce Cruchota a po jeho smrti se usídlí na venkově, citově zklamaná rezignuje a věnuje se dobročinnosti. Typické prvky Balzacovy tvorby v díle - perfektní znalost prostředí, postav, reálií a všech skutečností s nimi souvisejících (různé odkazy na francouzské dějiny)
- práce s detailem, silná typizace postav
- morální dilema (Evženie); subjektivní zobrazení zástupce nejvyšší společnosti (Karla)
Znaky směrurealismus- pravdivé a věrné zachycení skutečnosti
- přesné a všestranné studium společenského života
- autor není v díle přímo účasten – snaží se o objektivní postoj
- je uplatněna typizace
Jazyk - spisovný jazyk tehdejší doby
- některé postavy mluví hovorově (Nanon)
- velké množství místopisných názvů, odborných i lidových označení (poito, anjou, touraine, froidfond, nantes, louisdor, sou, redingot )
- latinské obraty (status quo, femina instrumentum diaboli)
- přirovnání a metafory (neoblomný, drsný a chladný jako žulový pilíř)
- časté jsou různé slovní obraty jako například: „Zatroleně“, „U sta hromů!“ nebo Grandetovo oblíbené „Láry fáry…“
„Otec Goriot“ - román podle skutečné události, 1835, patří do realismu
Hlavní postavy Jean Joachim Goriot - poctivý, obětavý, citlivý, nadevše miluje své dcery a udělá pro ně vše, kdysi úspěšný obchodník, v penzionu terčem vtipů a posměšků, umírá v chudobě, opuštěn svými dcerami
- Evžen de Rastignac
- chudý mladý student, pochází z venkova, studuje práva, na počátku poctivý a čestný, později ctižádostivý, ztrácí své iluze tím, jak poznává realitu, prahne po vysokém postavení a penězích
- Vautrin
- zlý, bez iluzí, nabádá ke špatnostem, uprchlý zločinec, galejník, vlastním jménem Jakub Collin zvaný Smrtifouk
další postavy: paní Vauquerová, paní Couturová, Anastázie de Restaud, Delfína de Nucingen, paní de Beauséant, Horace Bianchon, Maxim de Trailles, slečna Michonneauová Děj - odehrává se v Paříži, 1. polovina 19. století
- Paní Vauquerová vlastní penzión, ve kterém bydlí otec Goriot a Evžen de Rastignac. Goriot je bývalý výrobce nudlí, všechen svůj majetek přenechal dcerám, které moc miluje, ony se ho straní, přicházejí jen, když potřebují peníze. Evžen studuje práva a chce se dostat do vyšší společnosti, v tom mu napomáhá jeho sestřenice paní de Beauséant. Uvede ho do společnosti, tam pozná hraběnku de Restaud a zamiluje se do ní. Později se seznámí s Delfínou, druhou Goriotovou dcerou. Vautrin mu chce dopomoct k bohatství. Goriot skončí zcela bez peněz, umírajícího ho opečovává Evžen a Bianchon, jeho dcery za ním nechtějí jít, pohřební náklady platí Evžen, dcery nepřijely ani na pohřeb.
Znaky směru - studium společenského života; charakteristika postav
- posuzuje, zkoumá mravy tehdejší společnosti
- vývoj postav během děje; nepíše o minulosti
- zobrazení společenských tříd; autor nevyužívá autostylizace
Hlavní myšlenka - podat reálný obraz soudobé společnosti
- ukázat zkaženost a necitelnost tehdejší francouzské společnosti
- kritika společnosti
- povaha společensky formována
- zachycení společnosti v celé souvislosti
Struktura - kniha nebyla rozdělena na kapitoly
- 2 hlavní témata – osud otce Goriota a Evžena de Rastignac
- témata se prolínají
- pouze hlavní dějová linie
Další díla autora: Šuani (1829), Šagrénová kůže (1831), Plukovník Chabert (1832), Velikost a pád Césara Birotteaua (1837), Sestřenice Běta (1846), Bratranec Pons (1847) Gustav Flaubert (1821 – 1880) - francouzský romanopisec; řadí se i do naturalismu
- o 11 let starší platonická láska
- 1840-nedokončené studium práv v Paříži
- odsouzen za pohoršení mravnosti (dílo Paní Bovaryová)
Dílo
|