Kritický realismus ve světové literatuře

• umělecký směr 2. poloviny 19. stol. (vzniká ve Francii)
• navazuje na realistické předchůdce v Anglii 17. a 18. stol. – Defoe, Fielding
• plně se rozvíjí v 50. letech 19. stol.
• slohové období i tendence v umění, která se objevovala už od pravěku
• je reakcí na romantismus, který popisuje život jako romantickou představu, kdežto realismus usiluje o reálný popis života a to zejména lidí z nižších sociálních vrstev
• v literatuře se uplatňuje zejména v próze, hlavně pak v románu, jehož prostřednictvím je možné typizovat lidské charakterové rysy, jejich vývoj, mezilidské vztahy...

Znaky

• Aristotelův prvek = mimesis (princip věrné nápodoby skutečnosti) – už v renesanci dominují realistické tendence...teprve 19. stol. dovedlo realismus do krajních možností →vytrácí se subjekt autora a dílo získává maximální míru objektivnosti (nikdy ale neexistuje 100% objektivismus)
• komplexní, pravdivé a věrné zachycení skutečnosti
• přesné a všestranné studium společenského života, zobrazení každodenního života
• zobrazuje průměrného člověka, realistický román je zrcadlem společnosti, kronikou jejích mravů
• autor neužívá autostylizace - není v díle přímo účasten
• autorova objektivita je ale podmíněna - vybírá fakta, volí hrdiny, prostředí → není 100% objektivní, jelikož vybírá = svým způsobem hra na objektivní postoj
• hrdina se vyvíjí – je dobově a společensky podmíněný
• je uplatněna typizace – autor se snaží postihnout obecné, tj. typické, příznačné rysy lidí v jedinečném hrdinovi
• demokratizace ve výběru postav – vybírá si z celého společenského spektra – vysoce postavení i chudí zobrazeni ve prostředí jim vlastním
• vztah autorů k tématu minulost – vyhýbají se jí, upřednostňují současnost (pokud se k minulosti vracejí, tak v případě posluhujícím současnému životu lidí)
• hlavní žánry - román, povídka, drama
• hledání paralely mezi minulostí a současností
• většina spisovatelů jsou zároveň naturalisté

 

Zástupci

• Rusko
  • Nikolaj Vasiljevič Gogol, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Lev Nikolajevič Tolstoj, Anton Pavlovič Čechov, Ivan Sergejevič Turgeněv, Ivan Alexandrovič Gončarov

• Polsko
  • Henryk Sienkiewicz, Boleslav Prus
• Německo
  • Gottfried Keller, Theodor Fontane
• Francie
  • Stendhal, Honoré de Balzac, Gustav Flaubert, Edmond de Goncourt, Guy de Maupassant, Émile Zola
• Anglie
  • Charles Dickens, Daniel Defoe, William Makepeace Thackeray, Thomas Hardy
• Norsko
  • Henrik Ibsen
• Švédsko
  • August Strindberg
• Dánsko
  • Hans Christian Andersen

Sub-směry

• pozitivismus

  • filosofický směr, který souvisí se změnou společenských poměrů (revoluční rok 1848, státní převrat Napoleona III.- cenzura, deportace, rozvoj vědy-Darwin...)→ důvěra v rozum a smyslové poznání
  • směr, který využívá poznatky vědy jako jediné skutečné poznání
  • představitelé: A Comte [ógist kómt], H. Taine [ipolit tén]...zakladatel
  • umělecký a literární směr 19. století. a 20. století. Staví do středu pozornosti společenského člověka v jeho konkrétní podobě a souvislostech. Do popředí se dostává próza, v 19. století zejména román.

• kritický realismus
  • Stendhal, Honoré de Balzac, Romain Rolland, L. N. Tolstoj, F. M. Dostojevskij.
  • kritický realismus 20. století je po tematické stránce ovlivňován dějinnými událostmi (obě světové války). Soustřeďuje se na analýzu lidských vztahů a na odhalení jejich podstaty, na palčivé otázky přítomnosti. Kritický realismus v literatuře významně ovlivnil vztah literatury a skutečnosti i specifickou úlohu literatury novým pojetím její společenské angažovanosti.
  • venkovská tematika (Karel Václav Rais, Josef Holeček, Tereza Nováková)
  • Z důvodu vlády Habsburků začíná kritický realismus v české tvorbě později, a to v závěru 19. a na začátku 20. století. Rozvíjí se ve čtyřech okruzích:
• kritický realismus v české literatuře
  • městská tematika (Antal Stašek, Josef Karel Šlejhar, Ignát Herrmann, Karel Matěj Čapek-Chod)
  • historická tematika (Alois Jirásek, Zikmund Winter)
  • dramatická tvorba (bratři Alois a Vilém Mrštíkové, Ladislav Stroupežnický, Gabriela Preissová)

NATURALISMUS

• krajní odnož realismu, poslední míra
• naturalistická teorie říká, že umělecké dílo je výsledkem působení tři hlavních činitelů – rasy, prostředí, doby
• (z latinského natura, příroda) je umělecký směr, který se snaží zachytit nezkreslenou realitu (alespoň takovou, jaká je v očích naturalistů)
• vznikl v 70. letech 19. století ve Francii z klasického realismu
• za jeho tvůrce bývá označován Emilé Zola, k dalším naturalistům v literatuře patří např. G. de Maupassant, G. Flaubert a A. Daudet
• Naturalistické spisovatele láká pesimismus - lidská bída, smrt i stáří. Podle nich není dobré vytvářet realitu ze snů, vyšší cíle jsou pro ně jen klamnou iluzí. Jako lepší způsob bytí berou uvědomění v pravou realitu.
• naturalismus dává velký důraz na detailní popis prostředí i situací (například detailní líčení deliria v Zabijákovi) a na rozdíl od realismu, ve kterém hlavní postavu představuje průměrný člověk, naturalismus využívá něčím výjimečné osoby (takzvaně „nejbídnější z bídáků“), stojící buďto na okraji společnosti, nebo na jejím vrcholu (Rusko)
• hlavní postavy jsou určitým způsobem zvláštní, poznamenané, vyřazené. Trpí fyzickou nebo psychickou narušeností
• osud člověka je předurčen
• snaží se dokázat, že člověk je tvor, který je řízen společností
• cílem je obnažit člověka ve fyziologické podstatě (jako bytost řídící se pudy - ne mozkem).
• naturalismus souvisí s determinismem. Ten vylučuje úlohu vůle, nebo výchovy člověka na svůj osud. Člověk je předurčen prostředím a vrozenými vlastnosmi (jsou dědičné).
• Naturalistické romány se vyznačují odlidštěním. Autor nevstupuje ani nezasahuje do děje. Nechává vyvíjet události přesně tak, jak by se přirozeně udály.

Naturalismus v české literatuře

• v české literatuře nebyl naturalismus příliš silný, nejsilněji se patrně projevil v díle Viléma Mrštíka, především v románu Santa Lucia
• výrazně ovlivněn naturalismem byl i Karel Josef Šlejhar, který ale experimentoval i se symbolismem - Zátiší, Vraždění, Peklo, Kuře melancholik, Co život opomíjí
• naturismem byla ovlivněna i díla prozaičky Anny Marie Tilschové, která však bývá řazena spíše k realismu (např. Fany, Stará rodina, Synové, Dědicové)

Malířství

• realismus se uplatňuje v reálném zachycení obrazu → optické skutečnosti = co nejvěrnější zachycení dané události / skutečnosti.
• na druhou stranu tvoří i impresionisticky – na základě znalosti lidského vnímání.

 

RUSKO

NIKOLAJ VASILIJEVIČ GOGOL (1809 – 1852)

• ruský prozaik a dramatik (ukrajinského původu)
• přechod od romantismu ke kritickému realismu
• považován za zakladatele kritického realismu v ruské literatuře
• mistr satiry
• absolvoval gymnázium a v r. 1828 odešel do Petrohradu, kde působil v divadle => neúspěšný => stává se úředníkem
• hodně cestoval (Itálie, Jeruzalém, Čechy)
• před smrtí prožíval hlubokou depresi, pravděpodobně i zešílel
• na jeho tvorbu navazuje ruská literatura 2. poloviny 19. století
• věnuje se ruské společnosti, která je deformovaná byrokratismem, penězi, lidské hodnoty v pozadí
• vysmívá se úplatným úředníkům, příživnickým statkářům, hlupákům
• zobrazuje mravní úpadek Ruska
• realismus s romantickými prvky
• satirický a groteskní obraz, vztahy mezi lidmi, hloupost a strach

• povídky:

  • Večery na samotě u Dikaňky, Arabesky, Mirgorod (Taras Bulba), Kočár,
  • Petrohradské povídky - (Něvská třída, Bláznovy zápisky, Podobizna, Nos a Plášť)

• dramata:
  • Řád sv. Vladimíra třetího stupně, Revizor, Hráči, Ženitba, Na odchodu z divadla
• romány:
  • Mrtvé duše, Řím
• poema:
  • Hans Küchelgarten

„Revizor“

• žánr: satirická komedie o 5 jednáních (komedie, která využívá komična a humoru ke kritice)
• metoda: významová dvojitost – zobrazení skutečnosti v poloze komické, ale grotesktní rysy vlastně představují tragiku společnosti a lidských vztahů
• patří k nejslavnějším dílům světové dramatické literatury
• kniha přeložena do mnoha jazyků, je také zfilmována
• námět ke hře poskytl A. S. Puškin
• po premiéře se stal terčem útoků vyšší společnosti
• místo a doba děje: v malém provinčním městečku, v domě policejního direktora, v rozmezí 24 hodin, autorova současnost
• satiricky kritizuje úplatkářství, byrokratismus, špatné mezilidské vztahy
• kritizuje moc peněz, pomocí kterých se mění charakter osob
• ostrá kritika carského Ruska (tajní policisté jezdili do ruských měst, aby kontrolovali poslušnost úředníků)
• vyzdvihuje strach, poníženost a hloupost lidí
• dílo je nadčasové (i dnes korupce a úplatkářství)

Hlavní postavy

• Chlestakov – nepatrný petrohradský úředníček, podvodník, lhář, povaleč; těží z hlouposti a strachu úředníků a obyvatel městečka (mají černé svědomí); jako domnělý revizor využívá omylu a bere úplatky, „půjčuje“ si peníze; všichni se ho obávají
• Osip – Chlestakovův sluha, mazaný, chytřejší než jeho pán
• policejní direktor – snaží se chovat důležitě a důstojně, ze strachu jedná bezhlavě
• + další obyvatelé (charakteristika jmény): statkáři Bobčinskij a Dobčinskij, kurátor Zamljanika, lékař Gibner, školní inspektor Chlopov, poštmistr Špekin a soudce Ljakpin-Ťapkin

Děj

• Celé město očekává tajný příjezd revizora. => Úředníci jsou zděšeni, protože berou úplatky, nemají čisté svědomí, kradou a všude je nepořádek.
• Na scéně se objevuje do té doby bezvýznamný petrohradský úředník Chlestakov (se svým sluhou Osipem), který se ubytoval v hostinci, peníze prohrál v kartách a teď nemá na zaplacení.
• Dobčinskij a Bobčinskij rozhlásí po městě, že právě Chlestakov je tím revizorem.
• CH využívá situace a přijímá svoji roli revizora, nechá se uplácet, obdarovávat, naslouchá stížnostem.
• Policejní direktor ho pozve k sobě domů. Nejprve se CH dvoří jeho ženě, pak se zasnoubí s jeho dcerou.
• Sluha Osip vysvětluje svému pánovi, že podvod musí někdy vyjít najevo. => Oba odjíždí zpět do Petrohradu, ale všem namluvili, že CH jede ke svému bohatému strýci pro svolení k sňatku.
• Před odjezdem píše dopis svému příteli Trjapičkinovi, kde mu vypráví o směšném příběhu, který se mu přihodil.
• Poštmistr otevře dopis a všichni se dozvídají pravdu. Policejní direktor a ostatní se strašně rozzuří, vtom přichází strážník a oznamuje příjezd skutečného revizora.

 

Znaky směrů

• Romantismus:

  • autobiografie, byrokratické prostředí

• Realismus:

•  
  • zesílená kritičnost; autor upozorňuje na úplatkářské jevy
  • zobrazení každodenního života
  • autorova objektivita podmíněna (- úředníci)
  • demokratizace ve výběru postav (chudí i vysoce postavení lidé)
  • autor se nevrací k minulosti, upřednostňuje současnost

Struktura

• kniha má 5 aktů

  • 1.akt – 6 výstupů

  • 2.akt – 10 výstupů

  • 3.akt – 11 výstupů

  • 4.akt – 16 výstupů

  • 5.akt – 9 výstupů

• na začátku knihy: osoby; charaktery a kostýmy
• na konci knihy: návod
• čas: chronologický (nevrací se do minulosti)
• dějová zápletka jako anekdota
• charakteristika postav jako sociálních typů, zachycena jejich psychologie

Jazyk

• převažují spisovná slova
• jazykem autor charakterizuje jednotlivé postavy
• i obecná čeština a lidové prvky: krindapána, sakramente, polívka, pakáž, holota, pumpnout (=okrást)…

• gramatika některých slov se liší od dnešních pravidel, dnešního upřednostňování:

• rety (namísto rty)

• hrát v karty

• slova německého původu: rajtovat, vinšovat, šturmovat
• cizí slova: person , asesor, ekvipáž…

 

„Mrtvé duše“

• román, 1842, vykreslení otřesných typů statkářů
• Čičikov (- odkupuje mrtvá těla sedláků), Manilov (- statkář)

 

IVAN SERGEJEVIČ TURGENĚV (1818 – 1883)

• pocházel ze šlechtické rodiny, poznal vliv rodinného despotizmu
• 1852: soubor črt a povídek (25)

„Lovcovy zápisky“

středoruskou přírodou prochází vypravěč a pomocník, kritizují krutost ruského nevolnictví, portréty statkářů

• děj se odehrává na pozadí krásné přírody
• romány:
• „Rudin“ (1856)
• „Šlechtické hnízdo“
• „V podvečer“ (1860)
• sociálně psychologický román
• „Otcové a děti“ (1862)
• spor dvou generací, názory statkářské a vzdělanecké společnosti
• mladý, otrávený dobou, volí cestu výstředních názorů
• lékař Balzarov
• zavrhuje lásku, umění, opovrhuje romantismem, vším neužitečným, kritizuje starší generaci, zároveň ale hledí zpříma na palčivé společenské problémy; umírá na náhodnou otravu

 

IVAN ALEXANDROVIČ GONČAROV (1812 – 1891)

„Oblomov“

• román, 1859
• typ člověka propadlého nečinnému uvažování a nedostatku vůle
• tato pasivita ho připravuje o jmění, přítele Štolce a lásku Olgy Iljinské

 

LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ (1828 – 1910)

• narozen ve šlechtické rodině, část života trávil na statku v Jasné Poljani
• díla útočná a nepřátelská proti společenské přetvářce
• románová trilogie: Dětství, Chlapectví, Jinošství
• povídky: Sevastopolské povídky
• drama: Vláda tmy, Živá mrtvola

• 1865-69: historický román:

„Vojna a mír“

• čtyřdílná románová epopej, jejíž děj se odehrává v době Napoleonova tažení do Ruska (postup k Moskvě, požár, ústup, bitva u Borodina)
• autor zde podal obraz soudobé ruské společnosti, své hrdiny si vybírá z vyšších kruhů
• děj je soustředěn okolo dvou mužských protikladů:
• Andreje Bolkonského: energetický, čestný, přímý, zásadový, jedná ze každé situace s rozvahou, nežene se za ideály
• Pierra Bezuchova: idealistický snílek, nezajímá se o realitu, vystřízliví až v bitvě u Borodina (až nyní vidí hlavní podstatu)
• dále dívka Nataša Rostovová – romantická dívka
• základní myšlenkou je názor, že dějiny netvoří vynikající osobnosti, ale lid a tisíce náhod, vysmívá se ctižádostivým generálům (Napoleon, Kutuzov)

• 1875-79: společenský román:

„Anna Kareninová“

• kritika petrohradské a moskevské společnosti
• není jen psychologickou analýzou duševních citových stavů Anny, ale také plastickým obrazem Ruska se všemi jeho protiklady
• psychologický román o komplikovaných mezilidských vztazích – osudy desítek postav
• Anna Kareninová manželka ministra Karenina (starší,usedlý)...ona je živel...zamiluje se do hraběte Vronského (playboy)...zjišťuje, že láska není stálá...manžel je ochoten ji odpustit...ale ona se vrací k Vronskému...ten ji nemiluje...tak skočí pod vlak...o jejich dítě se stará Karenin
• 1.linie:
• ukazuje že je možné žít šťastně na venkově = rodina Levinových – žijí chudě, ale šťastně a spokojeně
• 2.linie:
• román:

„Vzkříšení“

• příběh knížete Nechljudova, který se proviní na dívce (naváže s ní vztah a pak ji opustí), je znemožněna, odsouzena, kníže si svůj čin uvědomí a na cestě na Sibiř ji doprovází

 

FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ (1821 – 1881)

• prozaik, novinář, vrcholný realismus, předchůdce moderní psychologické prózy
• člen petraševců (= proti carovi), ke konci života ovlivněn mysicismem (= názor založený na víře v nadpřirozené síly X mystika: nábožensko-filozofické učení usilující o nezprostředkované poznání boha a světa, člověka a vztahů mezi nimi)
• jeho romány jsou označovány jako psychologické nebo filosofické, jsou plny různých typů lidí (zločinci, sektáři), všech vrstev společnosti, všímá si jejich života
• sociální zjem k chudým
• zakladatel moderního románu
• ovlivnil psychologický román obecně a tzv. Světovou literaturu proudu vědomí (W. Woolfová, J. Joyce)
• mnohé rysy shodné s realismem
• charakteristika tvorby:
• těžiště přeneseno na zkoumání vnitřního života postav a ve sledování vnějších okolností
• využívá hodně vnitřního monologu
• hrdinové jsou postaveni do rozhodujících životních situací, které jsou nucei řešit, sami jsou většinou lidé nenormální, s duševními poruchami, revolucionáři, prostitutky...
• zpomalující prvek pro psychologickou analýzu
• Dostojevskij = kritik vypjatého individualismu, který vede k sebevraždám, despotismu...
• všechny znaky jeho tvorby jsou v díle Zločin a trest
• 1846: román v dopisech: „Chudí lidé“
• život v okrajových čtvrtích Petrohradu
• vrcholná díla píše až po návratu ze Sibiře (1849 odsouzen za účast v pokrokovém hnutí)
• 1861: „Zápisky z mrtvého domu“
• námětem je činnost revolucionářských skupin
• 1871-72: „Běsi“
• 1879-80: nedokončený román:

 

„Bratři Karamazovi“

• na osudech otce a jeho tří synů odhaluje vnitřní motivy jednání lidí; vnitřní rozpornost lidských postav; vražda otce → pohled na mravní a společenské problémy doby
• otec je člověk pochybných mravních názorů (opilec, zhýralec), jeho synové ztělesňují různé charakterové povahy (Dimitrij, Ivan, Aljoša)

 

„Zločin a trest“

má člověk právo zabít druhého člověka?

• jednoduchá kriminální zápletka, která se stává stavebním prvkem pro odkrytí mravního a duševního dramatu hrdiny (napřed: duševní – zabít? / potom: mravní – poté, co pozná Soňu)
• lidé:
• nižší vrstva (= tupý materiál, → pouze poslouchat)
• vyšší společnost (nadřazení, vyjímeční, mohou porušovat etické normy)
• kritika vypjatého individualismu <=> zločin (může být zničen pouze láskou)
• názor jedince může být zničen jedině lásko

Hlavní postavy

• Rodion Romanovič Raskolnikov: v mládí dobrosrdečný, laskavý, citlivý individualista.Idealista, melancholik a hrdý člověk, později chladnokrevný, hrdý, vzdorující.
• Sofja Semjonovna Marmeladovová: nesmělá, nesobecká, obětavá, oddaná, soucitná.
• Dmitrij Prokofjič Razumichin: upřímný, prostý, inteligentní a praktický student,Raskolnikův přítel.
• Avdoťja Romanovna Raskolnikovová: Rodionova sestra, hrdá, dobrosrdečná, obětavá, milující svého bratra.
• Pulcherija Alexandrovna Raskolnikovová: starostlivá matka.
• Petr Petrovič Lužin: egoista, honba za kariérou, prospěchář.
• Porfirij Petrovič: inteligentní, důvtipný policista

Děj

• hlavní hrdina Raskolnikov zabije lichvářku Alenu Ivanovnu a její sestru Lizavetu Ivanovnu → výčitky → potkává Soňu do které se zamiluje a svěří se jí se svým tajemstvím → Soňa ho donutí aby se k trestu přiznal → odsouzen k nuceným pracím na Sibiři kam ho Soňa doprovází

Znaky směrů

• Romantismus
  • zobrazení hlavního hrdiny
  • individualismus
  • pohrdání davem

• Realismus
  • zobrazení každodenního života
  • realistický obraz sociální bídy
  • autor není přímo účastněn
  • vývoj hlavního hrdiny

„Idiot“

• román, hlavní hrdina: člověk, který není blázen, je mravně čistý, ale svými skutky přesvědčuje ostatní o své bláznivosti, idiotství → člověk nepochopený; takový v této společnosti nemůže přežít

ANTON PAVLOVIČ ČECHOV

• prozaik, dramatik, autor humoresek a novel
• zakladatel lyrického a psychologického dramatu
• umění zkratky a náznaku („vidět v kapce vody celý svět“)
• projevuje se jako výborný diagnostik
• napsal kolem 600 děl povídkových, píše fejetony
• mistr povídek, psychologie postav, práce s detailem
• hry se jeví statické, nevytváří vnější konflikt → vnitřní stránka dramatu
• střet lidské psychiky
• smysl pro humor – cenzura
• na malém prostoru maximální obsah

Díla

• drama:

  • Racek, Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad
• povídky:
  • Step, Tlustý a tenký, Pavilon č.6, Smrt úředníka

„Višňový sad“

• tragicky laděné lyrické drama
• děj o 4 jednáních
• propracovaná psychologie postav
• protikladné vlastnosti postav parodují ruskou společnost na přelomu 19. a 20. století
• poslední autorovo dokončené dílo

Hlavní postavy

• Ljubov Andrejevna Raněvská - majitelka panství
• Aňa - její sedmnáctiletá dcera
• Varja - adoptivní dcera
• Gajev - bratr Raněvské
• Lopachin – podnikatel, přítel rodiny Raněvské
• Firs – komorník
• Trofimov – přítel Aňy

Děj

• odehrává se na venkovském statku v Rusku
• Raněvská přijíždí z Paříže, po dlouhé době, na svůj statek s Višňovým sadem v Rusku
• mezitím, co byla v Paříži, statek spravovala její nevlastní dcera Varja, už ale došly peníze a jediným východiskem je prodej pozemků pro stavbu bytů - takové řešení doporučuje i Varjin nápadník – kupec Lopachin
• Raněvská odmítá statek rozprodat – višňový sad je rodovou tradicí, ačkoliv finanční prostředky na záchranu nesežene
• dražba se přeci jenom koná - statek získává Lopachin, který nechává sad nemilosrdně zničit. Varja se s Lopachinem rozchází
• Raněvská se navrací do Paříže. Jediná Anna se svým chlapcem Trofimovem věří tomu, že se pravda ukáže a Lopachin nebude na statku dlouho.

Znaky směru

• realismus:
  • obraz skutečnosti, autor se nevrací k minulosti, upřednostňuje současnost
  • objektivní přístup ke skutečnosti
  • realistický obraz sociální bídy
  • kritika nedostatků ve společnosti

Jazyk

• většinou krátké věty, přenesená pojmenování, přirovnání, spisovná čeština převažuje, hovorová řeč, nářečí, archaismy

Struktura

• komedie o čtyřech dějstvích (každé dějství se odehrává vždy na určitém místě)
• 1. dějství – statek Raněvské, vzpomínky na mládí
• 2. dějství – višňový sad
• 3. dějství – taneční večer v sále s odděleným salónem
• 4. dějství – opět statek – loučení

Hlavní myšlenka

• autor zde vystihl zanikající aristokratickou společnost, kritika Ruské společnosti
• višňový sad přirovnává k Rusku
• ukazuje rozdílné vlastnosti lidí, zamýšlí se nad smyslem života ruské inteligence
• zobrazuje ruskou společnost 19. a 20. stol., jejich osudy

FRANCIE

Honoré de Balzac (1799 – 1850)

• zakladatel kritickorealistického románu
• kritický realismus: autor se snaží o mnohem otevřenější, nesmiřitelnější pohled na společnost při zvětšování sociálních rozdílů, v jejichž důsledku vzniká napětí, pokus o řešení sociálních konfliktů
• celý jeho život byl provázen snahou dostat se do vyšší společnosti (aristokratické), kvůli těmto snahám často končil ve finanční krizi, kterou řešil hektickým způsobem psaní (psal i romány na pokračování) - tato snaha o zařazení sebe sama mezi aristokracii měla velký vliv na jeho tvorbu
• velké množství románů, v paříži vystudoval práva
• zpočátku chudý, pak psal
• E. Hanská-Rzewuská – polská aristokratka (= jeho bohatý mecenáš), krátce po seznámení s ní umřel

Znaky tvorby

• zpracovává umělecky analýzu francouzské společnosti 19. století
• spojuje detailní popis prostředí s psychologickou analýzou postav
• individuální osudy postav jsou zrcadlem úpadku citů a mravnosti způsobeným odlidštěností společen. poměrů, kde vládnou peníze
• mistr ve vykreslení jakýchkoli vášní člověka
• i přes popisy dílo s napětím, gradací, zápletkou...
• kritika hlavně měšťanů a aristokracie, kterým předurčuje pád
• prolínání motivů, prostředí a postav mezi díly, přičemž časová a dějová následnost není dodržena a obraz jedné postavy se skládá jako mozaika
• nezůstává v analýze na povrchu, zachycuje účinky, příčiny a principy událostí a jevů (proto je Lidská komedie rozdělena do 3 částí)
• detaily tvoří základ reálného pozorování (-shromažďování fakt) => objektivní realismus
• hlavní 3 romány: Otec Goriot, Lesk a bída Kurtizán, Ztracené iluze
• jen 95 románů = „Lidská komedie“- většinou z prostředí Paříže – „kronika“ Paříže 19.stol

„Evženie Grandetová“

• Eugenie Grandet, 1883, jeden z vrcholných autorových románů
• tragický příběh ubohé dcery bohatého a neuvěřitelně lakotného obchodníka Grandeta -připomíná Harpa-gona, je zároveň znamenitým obrazem francouzské měšťácké společnosti první poloviny 19. století

Hlavní postavy

• Eugenie Grandetová

  • naivní, dobrácká, věrná, poslušná dcera Felixe Grandeta
  • nemá nejmenší tušení o nesmírném bohatství svého otce, žije v chudobě
  • zamiluje se do svého bratrance Karla a její láska a věrnost Karlovi trvá po celý její život
• Felix Grandet
  • nejprve čestný a poctivý bednář, který se po nabytí majetku stává stále chamtivějším, lakotnějším, stává se z něho pokrytec, tyran a cynický cholerik
  • na sklonku života má již mnohamilionové vlastnictví, je z něho uznávaný obchodník a vinař, přesto stále nutí svoji rodinu žít v chudobě
• paní Grandetová
  • citlivá, milující matka Evženie a oddaná manželka Grandeta, odevzdaná svému osudu
  • celý život poslouchá na slovo svého muže, až před svoji smrtí se postaví za svoji dceru – proti svému manželovi
  • působí smutným, melancholickým dojmem
• Karel Grandet
  • bratranec Evženie, mladý, horkokrevný, ctižádostivý muž zvyklý na luxus pařížské vyšší společnosti
  • po sebevraždě svého otce se psychicky zhroutil – útěchu nalézá v lásce k Evženii
  • poté co mu Evženie dala všechny své cenné mince, odjíždí obchodovat do Indie a zapomíná na ni
• další postavy: služka Nanon, notář Cruchot, Bankéř des Grassins, Cruchotovi a Grassinsovi

Děj

Kniha líčí život rodiny Grandetovy, v níž je hlavou rodiny starý bednář Felix Grandet. Ten vlastní nesmírné bohatství o němž nemají jak dcera Evženie, tak její matka ani potuchy. Grandetův synovec Karel přijede požádat Grandeta o peníze na cestu do Indie, neboť jeho otec zbankrotoval a spáchal sebevraždu. Evžénie se do něj zamiluje a půjčí mu všechny svoje úspory. Před odjezdem si oba slíbí věrnost, ale Grandet se to dozví a s dcerou se usmíří až po smrti své manželky. Karel se vrátí z Indie jako boháč,na Evženii zapomněl, pro šlechtický titul si vezme za manželku bohatou aristokratku, je z něj cynik. Po smrti otce se Evženie stane nejbohatší ženou Francie. Formálně si vezme za manžela soudce Cruchota a po jeho smrti se usídlí na venkově, citově zklamaná rezignuje a věnuje se dobročinnosti.

Typické prvky Balzacovy tvorby v díle

• perfektní znalost prostředí, postav, reálií a všech skutečností s nimi souvisejících (různé odkazy na francouzské dějiny)
• práce s detailem, silná typizace postav
• morální dilema (Evženie); subjektivní zobrazení zástupce nejvyšší společnosti (Karla)

Znaky směru

• realismus

  • pravdivé a věrné zachycení skutečnosti
  • přesné a všestranné studium společenského života
  • autor není v díle přímo účasten – snaží se o objektivní postoj
  • je uplatněna typizace

Jazyk

• spisovný jazyk tehdejší doby
• některé postavy mluví hovorově (Nanon)
• velké množství místopisných názvů, odborných i lidových označení (poito, anjou, touraine, froidfond, nantes, louisdor, sou, redingot )
• latinské obraty (status quo, femina instrumentum diaboli)
• přirovnání a metafory (neoblomný, drsný a chladný jako žulový pilíř)
• časté jsou různé slovní obraty jako například: „Zatroleně“, „U sta hromů!“ nebo Grandetovo oblíbené „Láry fáry…“

„Otec Goriot“

• román podle skutečné události, 1835, patří do realismu

Hlavní postavy

• Jean Joachim Goriot

  • poctivý, obětavý, citlivý, nadevše miluje své dcery a udělá pro ně vše, kdysi úspěšný obchodník, v penzionu terčem vtipů a posměšků, umírá v chudobě, opuštěn svými dcerami
• Evžen de Rastignac
  • chudý mladý student, pochází z venkova, studuje práva, na počátku poctivý a čestný, později ctižádostivý, ztrácí své iluze tím, jak poznává realitu, prahne po vysokém postavení a penězích
• Vautrin
  • zlý, bez iluzí, nabádá ke špatnostem, uprchlý zločinec, galejník, vlastním jménem Jakub Collin zvaný Smrtifouk

• další postavy: paní Vauquerová, paní Couturová, Anastázie de Restaud, Delfína de Nucingen, paní de Beauséant, Horace Bianchon, Maxim de Trailles, slečna Michonneauová

Děj

• odehrává se v Paříži, 1. polovina 19. století
• Paní Vauquerová vlastní penzión, ve kterém bydlí otec Goriot a Evžen de Rastignac. Goriot je bývalý výrobce nudlí, všechen svůj majetek přenechal dcerám, které moc miluje, ony se ho straní, přicházejí jen, když potřebují peníze. Evžen studuje práva a chce se dostat do vyšší společnosti, v tom mu napomáhá jeho sestřenice paní de Beauséant. Uvede ho do společnosti, tam pozná hraběnku de Restaud a zamiluje se do ní. Později se seznámí s Delfínou, druhou Goriotovou dcerou. Vautrin mu chce dopomoct k bohatství. Goriot skončí zcela bez peněz, umírajícího ho opečovává Evžen a Bianchon, jeho dcery za ním nechtějí jít, pohřební náklady platí Evžen, dcery nepřijely ani na pohřeb.

Znaky směru

• realismus:

• studium společenského života; charakteristika postav
• posuzuje, zkoumá mravy tehdejší společnosti
• vývoj postav během děje; nepíše o minulosti
• zobrazení společenských tříd; autor nevyužívá autostylizace

Hlavní myšlenka

• podat reálný obraz soudobé společnosti
• ukázat zkaženost a necitelnost tehdejší francouzské společnosti
• kritika společnosti
• povaha společensky formována
• zachycení společnosti v celé souvislosti

Struktura

• kniha nebyla rozdělena na kapitoly
• 2 hlavní témata – osud otce Goriota a Evžena de Rastignac
• témata se prolínají
• pouze hlavní dějová linie

Další díla autora: Šuani (1829), Šagrénová kůže (1831)‏, Plukovník Chabert (1832), Velikost a pád Césara Birotteaua (1837), Sestřenice Běta (1846), Bratranec Pons (1847)‏

Gustav Flaubert (1821 – 1880)

• francouzský romanopisec; řadí se i do naturalismu
• o 11 let starší platonická láska
• 1840-nedokončené studium práv v Paříži
• odsouzen za pohoršení mravnosti (dílo Paní Bovaryová)

Dílo

• &nb